Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Vo Zvolene majú v centre pekný renesančný zámok, oplatí sa tiež vyliezť nad mesto na Pustý hrad a dá sa vidieť i kadečo iného. Z mocných čias slovenského metalového UG by ste si odtiaľ mali pamätať technických DM umelcov UNCONCERN, drsne crossoverových MÄSO, možno aj experimentátorov WAYMANYKA SHASTRA a iste som na kadečo zabudol, ale budeme sa baviť o súčasnosti, ktorú od roku 2012 predstavujú PLASTERY. (Príbeh genézy tohto názvu, znejúceho trochu ako dávni UG bojovníci THE PLAKY, nájdete na ich stránke na Bandzone.)
Alfonzo di Brutale (vokály), Derrick O’Dell (gitara), Igor Mortis (gitara). Doktor Mucus (basgitara) a Etan D. Brain (bicie) si s nahrávkou „From A Dark Grave...“ na konto pripísali prvý štúdiový kus v štýle, ktorý tu bol skôr, než si týchto hudobníkov rodičia doviezli domov z pôrodnice. Desať skladieb sa nesie v duchu naozaj jednoduchého, povedzme „základného“ old school death metalu, pri ktorom som si hneď spomenul na začiatky slovenského kovu smrti pred vyše štvrťstoročím. Neveľmi komplikované, skôr úderné riffy, väčšinou rezké tempo od „umca-umca“ po náklepy, niekedy ťahavá, ponurejšia pasáž. Ucho z času na čas zachytí linku ako z 1. albumu ROOT, inokedy PLASTERY znejú až punkovo. Deathmetalovú hobľovačku z dávnych čias kapela tu a tam oživí sólom alebo melódiou.
Na úvod kariéry sa PLASTERY nepredstavujú ničím dych vyrážajúcim, potenciál na rozvíjanie však majú. Zaujme slušný, hoci jednodimenzionálny hlboký growl, hutný „domáci“ zvuk, ktorý staré časy ctí, ale našťastie nekopíruje, snaha spestriť tvorbu nejakými menej typickými nápadmi a aj tým, že v textoch (osem v angličtine, dva kratšie po slovensky) plných kostier, lebiek, mŕtvol a podobných rekvizít je cca toľko vážnosti ako v béčkových hororoch. Boduje aj pekne urobené CD-R. Martinskí BLOODCUT sa zatiaľ o pozíciu v domácom vintage OSDM potravnom reťazci triasť nemusia, ale o rok – dva môže byť kadečo inak.
Rakouská brutální parta si za tematickou oblast své tvorby vybrala sériové vrahy. Je tedy asi logické, že těžiště i jejich třetího alba je deathgrindový nářez. A je to slušná porce třeba pro příznivce belgických ABORTED.
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.
Hvězda za rok třicetiletých Jezdců jakoby po druhém dechu na albu "Der Rote Reiter" (2017) znovu začínala blednout. Po ukrutné nudě z divného alba "The Divine Horsemen" (2021) je toto EP už druhou studiovou nahrávkou, ale stále se neděje nic vzrušujícího.